Seminář José María Sevilleji v Českých Budějovicích
V Praze vzniká nový prostor k pátečnímu setkávání lidí vyznávajících kult osobnosti Moriheie Uešiby. Místo k příjemnému fyzickému pocvičení i duševního odpočinku jménem Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, kůň Převalského dojo. (zkratka je nepřípustná).
V tomto dojo se můžeme potkávat každý pátek od 18.00, a cvičit se začíná již tento pátek 23. 5. (konec podprahové reklamy).
No a právě Dojo Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, kůň Převalského se vydalo, ještě předtím, než otevře své brány, na první seminář. A to na seminář José María Sevilleji do Českých Budějovic. Cestovali jsme pod vlastní záštitou Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, kůň Převalského dojo. Když se nás oficiálně ptali, při placení semináře, na příslušnost k dojo a zapisovali naše jména i příjmení (tak se to teď dělá), tak nikdo nechtěl naše dojo Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, kůň Převalského napsat, říkali něco o malé kolonce nebo tak, ale já si myslím, že je to nesmysl, a že, když už se osobní údaje shromažďuji, tak by se to nemělo odflakovat.
Na tento seminář jsme se rozhodli vyjet v celé rodinné sestavě. Že jakože děti odrůstají, že nejmladší už jsou celé dva roky, a že by nás třeba děti nechaly cvičit oba... No tak pak jsme se té myšlence zasmáli a sbalili jen jedno kimono. Ale představa je to krásná a za patnáct let i proveditelná. Naštěstí byly na semináři další dvě ženy, příslušnice asi nejkrásnějšího souboru žen, které československé aikido má, a to příslušnice spolku Aikimatek. Ivet a Jana. A naštěstí měly s sebou i své děti, takže se spolu trochu zabavily, pokud se tedy zrovna nebili, na život a na smrt, o červený overball. (zde bylo měkké i, přestože se jednalo o děti, protože to se týkalo jen dětí mužského rodu). Muži už se zkrátka narodili takoví... chtěla jsem napsat jebnutí, ale týká se to našich milovaných chlapečků, tak řekněme, narodili se už takoví sví. Udělala jsem jim tam dva bunkry a holčička od Jany na to kouká s říká: To je krásný, budeme sousedi a budeme se navštěvovat. Chlapečci s tímto nápadem souhlasili. Ale jen pod podmínkou, že u sebe můžou mít výbušniny.
Samotné cvičení bylo milé. Byly i zbraně, takže to jsem s chutí přenechala Satanovi a cvičila jen aikido. José byl velice milý a usměvavý a byla radost se od něj učit. Asi o něj bylo dobře, napříč republikou, postaráno, a každý, kdo si ho do dojo zavolal, věnoval náležitou pozornost komfortu nositele šestého Danu, jak na tatami, tak při jeho cestach.
V sobotu jsme cvičili shomen s takovým prodlužujícím vstupem a v neděli ushiro. Jo a ó Bože!!! Teď jsem si vzpomněla... Zkrátka... já neumím padat do kote. Ani v dobách mé hvězdné kariery mi to nešlo. Jako dobrý, padala jsem, ale nebylo to hezké. A teď po dětech mám dvě výmluvy. Prostě jo, tak mám par kil navíc žejo, bo jsem teď jakoby před pár lety porodila... A ne nepadám do kote, ja jsem totiž teď prostě po porodu. Ale, jak má José všechno tak strukturované, tak mě tam tak jakože házel a já tam šla do ušira, neboť jsem, jak už jsem říkala, po porodu. On mě nechal postavit a celé jsme to zopakovali asi pětkrát. Pak mě zastavil a říká: Pohni touto nohou sem a touto rukou sem a druhou nohou tam, a já jsem najednou, pomocí něho, vyprodukovala nejkrásnější kote pád mého života!! Škoda, že nevím, jak a čím jsem se kam pohnula.
No a ještě ze soudku, teď jsem porodila. Tak to dítě chodí do školky, neboť jsou mu třeba čtyři. A ve školce mají putovního plyšového medvěda, kterého si děti půjčují na víkendy. A zrovna tento víkend vyšel na nás. Takže medvěd Béďa měl tu čest se semináře účastnit s námi. Dokonce složil zkoušky na 1. Dan a dostal černý pásek. Což bylo pro plyšového medvěda jistě milé zpestření jeho života.
Co bych ovšem skutečně vyzdvihla byla boží opékačka před dojo. To bylo fakt milé. Pivo teklo proudem a buřtů neomezené množství. I výborné grilované hermelíny Jirka ugriloval. Děti (ponejvíce chlapci) se do toho sami bavili v dojo, a vůbec nepotřebovali naši asistenci. Možná se prali o červený overball, možná si bouraly domy dynamitem, nevím. My pili venku pivo.
Cestovat na semináře s dětmi má své kouzlo i v tom, že se tak nějak vracíte do dětství. Takže ve vlaku po semináři prostě nespíte, ale můžete hrát bojovku na úkoly se zbytkem posádky, která sedí v kupé na druhém konci vagonu. Můžete si s dětmi s kupé do kupé předávat tajná psaníčka na papírovém obalu od šunky a vymýšlet všelijaké věci, které musí druhé kupé splnit. Akorát úkol, najděte někde na konci vlaku, kde sedí Viktor a jako důkaz kontaktu přineste jeho dlouhý vlas, nebyl splněn... že prý Viktor spí... Tak aspoň někdo ještě může.
Byl to krásný první výjezd Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, kůň Převalského dojo a doufám, že v odhodlání, jezdit na semináře, pokoušet se cvičit, večer se pokoušet společensky zapojovat, tj. ponocovat, a ráno vstávat v šest k dětem, že zkrátka v tomto odhodlání budeme pokračovat.
Krasny sepis. Jako bych tam byl.
Je to úplně boží. Jsem rád, že jsi zpět.
Jů můžeme komentovat :D čtyři
Ja tam nebyl ale byl bych byval kdyby mi byval nekdo rekl ze to je
No takze pisu to na mobilu a klavesnice je videt a jo uz je to super
